Král Jan Lucemburský se v českých dějinách netěší zvláštní přízni. Stále se traduje přesvědčení, že se k Českému království choval jako cizinec, že nebyl dobrým manželem ani milujícím otcem. Lenka Bobková, profesorka českých dějin na Karlově univerzitě v Praze, se pokouší o vyvážené hodnocení osoby a vlády Jana Lucemburského, světlých i stinných stránek tohoto významného českého panovníka. Jan přinesl do českého prostředí i politického myšlení několik nových momentů. Současné panování nad Českým královstvím a lucemburským hrabstvím pro něj znamenalo důležitý potenciál, který mu dovolil rozvinout jak politickou aktivitu v říši směřující k získání římského trůnu pro Lucemburky, tak zároveň udržovat intenzivní vazby k francouzské královské rodině a pařížskému dvoru. Janova západní kulturní orientace postupně pronikala i do české společnosti a významně ji ovlivnila. Podstatné zvětšení území Českého království (o Chebsko, Horní Lužici a Slezsko) představovalo Janův trvalý odkaz do budoucnosti, s nímž se naše dějepisectví dosud zcela nevyrovnalo. Stranou nezůstane ani Janův osobní život, jeho dvůr a kulturní zájmy.