V helénistické době (od 4. stol. př. Kr.) vznikla v egyptské Alexandrii početná židovská kolonie. Mezi vzdělanými Židy tam pak bylo rozvinuto velkolepé překladatelské dílo, které prostředkovalo řečtině nejprve pět knih Mojžíšových a poté další starozákonní spisy. Hebrejský duchovní poklad tak mohl přejít do nového života v prostředí, které bylo pro Židy kulturně nové a jímž se někteří cítili být ohrožováni ve své náboženské identitě. K bohoslužebnému užití určený překlad měl být nanejvýš přesný, co nejvěrněji zrcadlící dědictví po otcích, a tedy chráněný před helénistickými příměšky. Vznikl tak kanonický soubor textů, avšak oproti tzv. palestinskému (hebrejskému) kánonu širší o spisy, jimž se v křesťanském prostředí říká „knihy deuterokanonické“, méně přesně „apokryfy“. Raný judaismus a posléze i křesťanství proto kolísají mezi dvojím vymezením kánonu. A moderní biblistika se sice pohybuje především v rámci užšího vymezení, nicméně v posledních desetiletích je možné ve vztahu k deuterokanonickým knihám pozorovat zvýšený zájem badatelů. Tento zájem dokumentuje a shrnuje monografie světově uznávaného německého biblisty, emeritního profesora Starého zákona v Marburgu Otty Kaisera. Nyní si český čtenář díky tomu může rozšířit základní literaturu ke studiu bible, k níž svými uvozujícími pracemi přispěl český novozákoník Petr Pokorný (Literární a teologický úvod do Nového zákona) a německý starozákoník Rolf Rendtorff (Hebrejská bible a dějiny).