Mám syndrom zakuklení. To prý teď mají hlavně děti, protože nechodily přes rok do školy. Já už jsem taky trochu jako dítě, a tak jsem se uchýlil k pasivitě – a to až takové, že si za to sice nadávám, ale stejně u toho polehávám. A přemýšlím.

U psaní se vracím sám k sobě. Nejsem žádný hrdina ani výjimečný člověk, ale chci zdokumentovat cestu, kterou jsem ušel.

A protože je důležité být upřímný, v téhle knížce na sebe tedy vykecám všechno.

U Wericha jsem byl několikrát na pokec na Kampě. Tahal mě tam Šimek a samozřejmě zburcoval i fotografa, aby z toho byly nějaké výhody pro propagaci.

Zajímavé bylo, že když s námi Werich kecal, sedl si většinou na zem.

Jednou tam přišla jeho žena a říká:

„Jene, proč sedíš pořád na zemi?“

„Protože mně to dělá dobře.“

Tak zase odešla.