Kniha je poměrně obsáhlá, pro mě to byla spíš taková zpověď s mnoha myšlenkami. Bolavými, i krásnými. Autorka se ve snaze vyrovnat se svojí minulostí, kdy byla jako dítě sexuálně zneužívaná a v pozdějších letech prožívala velice bouřlivá léta, rozhodla, že překoná sama sebe. A protože její vášní byla vždy turistika, hory a dobrodružství, rozhodla se, že zdolá nejvyšší horu světa, Mount Everest. Nevydala se na tuto cestu samozřejmě sama, ale s mnoha zkušenými horolezci. A i s několika dalšími ženami, které se ve svém životě potkaly s podobnými osudy, jako Silvia.  Silvia dokáže velice barvitě líčit pocity, prostředí a celkovou atmosféru, takže máte pocit, jako kdybyste na horu stoupali s ní. Překvapilo mě, jaký je na Mount Everestu provoz a kolik lidí, byly to opravdu stovky lidí, se rozhodlo tento vrchol zdolat současně se Silvií. To, že lidé ničí i tuto nádhernou horu, je smutné. Cestou na vrchol se nachází mnoho odpadků, ač jsou horolezci povinni si veškerý odpad odnášet do výchozího tábora.  Příběh je velice čtivý a poutavý. Střídají se v něm popisy cesty na Mount Everest se vzpomínkami na dětství, dospívání a hledání sama sebe. A o tom, že si člověk musí občas sáhnout na absolutní dno, aby našel svůj smysl bytí.