Mezilidské vztahy, jak všichni víme, jsou velmi složitou záležitostí a také nevyčerpatelnou studnicí nápadů, co se psaní týče. No a s nimi se také logicky pojí polopravdy a vzájemná pouta, která mohou vyústit ve velký problém, či dokonce tragédii. Příběh Josefíny, která kolem sebe má samé dospělé řešící úskalí svého života, je jednou stranou tragédie, ale na druhou stranu zase pro mnohé z nás velká životní pravda. Nemoc v rodině, příliv nové krve do žil, nevyřešená minulost, ztráta pochopení a krize nejen středního věku – ani netušíme kolik lidí se s tímto setkává den co den. Rodina Josefíny je na tom opravdu bledě. Babička už žije více v minulosti než v přítomnosti a to za doprovodu Alzheimera, táta utekl o vlásek smrti a získal zcela novou energii spasit svět, nebo alespoň svůj život, máma se chytá posledního stébla, které by ji ještě mohlo zachránit, no a samotná Josefína všechno sleduje svýma jedenáctiletýma očima a už ani neví kdo jí lže a kdo říká pravdu. Linka osudu každé z postav tak postupně plyne, čtenáři se odkrývají jejich myšlenkové pochody, které vedou k zamyšlení se sám nad sebou, a končí pak překvapivým, zdrcujícím, ale i šťastným závěrem. Na první pohled lehce depresivní kniha ale obsahuje něco co mnohé postrádají – realistický příběh prosycený emocemi a obdivuhodnými myšlenkami, a s vážností ředěnou osvěžující ironií a lehkým humorem. Především různé narážky na aktuální témata a myšlenkové pochody všech postav jsem si moc užila, přičemž vypravěči nejsou jen osoby v kruhu rodinném, a každý nový úhel pohledu přináší jiný rozměr. Už přečtení vůbec prvního originálního věnování mě zaujalo natolik, že jsem věděla, že tato kniha asi nebude úplně klasický román z rodinného prostředí, na které jsem byla zvyklá, a bude něčím vynikat. A tím čím vybočuje z řady je autorčino skvělé uchopení příběhu a zpracování textu takového, který často skoro ,,komunikuje“ se čtenářem.

Námětem knihy jsou hlavně mezilidské vztahy, které jsou, jak víme, občas dost složité. Někdy člověk řekne věc, která je pochopená jinak a vznikají třecí plochy a nedorozumění. Josefína je takové mlýnské kolo. Točí se ve víru rodinných problémů, nemocí a nepochopení. Je jí jedenáct, takže svět vnímá jinak než dospělí a je zmatená. Babička je těžce nemocná, protože má Alzheimera a tak se začíná stávat takovým velkým dítětem. Navíc v Josefíně občas vidí svoji dceru... Tatínek prodělal mrtvici a podává to mezi lidi tak, že skoro umřel, viděl světlo na konci tunelu a tak trochu si v tom svém onemocnění rochní. A Josefínina maminka? Ta je utrápená a unavená úplně ze všeho a ze všech. Potřebovala by tak moc seberealizaci, odpočinek a klid. Aspoň na chvíli... Knížka je bravurně vystavená skvělými slovními hříčkami, komentáři a chvílemi až černým humorem. Přesto se musím přiznat, že se mi pod kůži moc nedostala a chvílemi jsem se v příběhu i ztrácela, která osoba nám ho momentálně vypráví. Přesto jsem se v mnoha situacích poznávala i já. A určitě se v knize najde i spousty ostatních čtenářů, protože autorka dokázala skvěle zachytit život jedné české rodiny. Knížka je maličko složitější na čtení, ale pokud budete mít čas a klid, rozhodně vás bude bavit. Já bych si od autorky ráda přečetla i její další knihy, protože jsem ráda, že jsem mohla poznat další nadějnou spisovatelku.