Když nás Václav Havel v roce 2003 jmenoval na Nejvyšší správní soud, padala otázka: A k čemu je to dobré? V euforii jsem tenkrát řekl, že od dnešního dne získávají občané významného spojence ve svém nekonečném boji s úřady.

K trestnímu soudu možná za celý život nepůjdete, pokud vás třeba nevykradou. K civilnímu možná také ne, pokud se nerozvádíte nebo se nesoudíte se sousedem. Ale správní právo vás provází celý život. Od prvního zápisu do matriky přes občanský a řidičský průkaz, přes daně, úřední povolení, přestupky až po poslední zápis do úmrtního listu.

K tomu potřebujete vnitřní jistotu, že když proti vám stát zakročí víc, než snášíte, existuje tady někdo třetí, nezávislý, kdo rozhodne, zda byl zásah po právu. Je to zvlášť důležité v době, kdy bobtnají předpisy, příkazy a zákazy, kontroly a sankce.

Myslím, že lidem dáváme naději, že pokud o něco půjde, správní soudnictví je kompetentní a nezávislé. Není to žádná služka vlády. Nebojí se ničeho a nikoho.