Seweryna Szmaglewska napsala okamžitě po konci Druhé světové války jednu z prvních autobiografických zpovědí o koncentračních táborech v Polsku. Její drsný a autentický popis života v osvětimském táboře posloužil v únoru 1946 u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jako důkazní materiál v procesu. Tato kniha je jedinečná ze dvou důvodů: zaprvé se čtenář stává očitým svědkem každodenního života vězeňkyň tábora a zadruhé je svědectví psáno z pohledu polské nežidovské vězeňkyně, deportované za odbojovou činnost. Její soucitný pohled na mnohem drsnější podmínky a utrpení židovských vězňů zde ještě více vystupuje na povrch. Sewerynu Szmaglewskou zachránila její víra ve vítěznou mravní silu lidstva, která jí pomáhala přežít.