Člověk by neměl toužit po někom, kdo ho mučí. Můj nevlastní bratr Elec se k nám přestěhoval, když jsem byla v posledním ročníku na střední, a já jsem absolutně nebyla připravená na to, co za pitomce se z něho vyklube. Zuřila jsem, že si svoji zlost vybíjel na mně, protože tu s námi nechtěl být. Zuřila jsem, že si do svého pokoje vodil holky ze střední.

Ale nejvíc jsem zuřila kvůli tomu, jak na něj reagovalo moje tělo, zcela proti mé vůli.

Zpočátku jsem si myslela, že za pozornost stojí jenom jeho zevnějšek: potetované břišáky a ostře řezané rysy v obličeji. Pak se to mezi námi začalo měnit a jedné noci to vyvrcholilo.

Stejně rychle, jako vstoupil do mého života, se však vrátil zpátky do Kalifornie.

Trvalo dalších několik let, než jsem Eleca znovu uviděla.

Když naši rodinu zasáhla tragédie, musela jsem se s ním znovu střetnout.

A z puberťáka, který mě tenkrát dokázal pobláznit, se teď stal chlap, který mě doháněl k šílenství.

Měla jsem strach, že mi znovu zlomí srdce.