„Jak to jen bylo zvláštní – že člověk pociťoval k druhému zášť zkrátka proto, že mu připomínal, co on sám udělal špatně.“ Mám ráda knihy se slovanskou mytologií a nejlépe ty, které se dějem pouze inspirují a převypráví již známé pověsti po svém. Přesně taková je kniha Temnoty hlubin. Jedná se o volné pokračování knihy Přízraky noci a odehrává se nějakou dobu po událostech z první knihy. Znovu se zde objevují již známé postavy, kterými jsou rusalka Noa a syn Moggastského knížete Jael, k nim se přidá několik nových postav známých ze slovanské mytologie. Příběh je vyprávěn ze dvou pohledů, sledujeme Nou a Jaela, a to, jak se každý musí vypořádat s událostmi, které se staly v minulosti. Ze začátku děj ubíhal trochu pomaleji a na řadu přišlo i zopakování událostí, které se staly v předchozí knize. Jakmile se obě linky začaly propojovat nabral děj svižnější tempo a s každou další stranou jsem se do příběhu ponořila hlouběji a stránky mizely rychleji. Celý příběh byl skvěle promyšlený a velmi napínavý. Ke konci bylo hned několik velmi nečekaných situací a zvratů, které mě opravdu překvapily. Hlavní postavy jsem si zamilovala a bavil mě jejich vývoj v průběhu příběhu. V knize najdete i romantickou linku, která je velmi dobře zpracovaná, a navíc je stále spíše na pozadí, takže nijak neruší. Autorka má velmi zajímavý styl psaní, sama si úplně nejsem jistá, jak bych ho správně vystihla, ale je to jako, když se přes vás něžně přelévají malé vlnky, a tak hezky plynou a vy se v nich ztrácíte. Přesto že některé scény jsou vlastně tak trochu drsné, tak celkový pocit ze čtení je spíš jako vznášení se na obláčku i když se s hlavními postavami zrovna brodíte močálem. Jako bonus je kniha nádherně zpracovaná po grafické stránce a obsahuje několik krásných ilustrací. Navíc si autorka připravila i bonusový materiál, který je v obálkách označených příslušnou stránkou, na které máte obálku otevřít a dostanete pár krásných dárečků, které dokreslí atmosféru knihy.