Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Jana Poncarová opět zpracovává poválečnou tématiku komunistického režimu, boje o svobodu, boje o místo v tom malém česko-slovenském rybníčku, boje mezi ideologií a ideemi, režimem a něčím tak nezachytitelným, nadpozemským, výmluvným až léčivým, jako je hudba. Musím se přiznat, že je to má první dočtená kniha autorky. Při mém prvním seznámení s autorkou jsem totiž po pár stránkách musela jinou knihu odložit, avšak vím, že se k ní vrátím. Tato mě chytla od začátku. Autorka popisuje osud houslistky Jitky, a to ve třech časových osách. Ty se skvěle prolínají a navzájem propojují. Současně doplňují události a činnosti aktérů a hlavně dopad, jaký na jejich osud měly. Jelikož jsem zažila všechny tyto časové období (70. a 90 léta 20. století a první dekádu 21. století), působilo to na mě velmi silně. Pomohlo, že jsou události a životní strasti popisovány očima Jitky, čtenář se velmi snadno dokáže identifikovat s tím, čím hlavní hrdinové prochází. Další silný dojem, který jsem při čtení měla, který na mě dolehl, byl, že jde ve velké míře o velmi smutné, stresující a tragické příběhy, za které můžeme „poděkovat“ režimu. Pocit neklidu, diskomfortu a pomyslného utahování smyčky, který ve mně klíčil, jsem musela vždy po pár stránkách či kapitolách rozdýchávat, abych za chvíli s o to větší vervou pokračovala ve čtení a dozvěděla se, kam ten příběh hrdiny dovede. *Svoboda stojí za veškeré úsilí* *Dum spiro spero*