Když jsem byla malá, vnímala jsem dospělé jako podivné bytosti, co zkazí každou srandu, tváří se důležitě a pořád se o něco snaží, asi aby tu po nich něco takzvaně zbylo.

Vráťa se nesnaží o nic, toho zlého si nevšímá, to dobré kultivuje, a tím zanechává jemný otisk své něžné duše, který třeba někdo zachytí a pošle dál.

Vůbec nevadí, že bydlí na pár metrech čtverečních, to bohatství má uvnitř, kde ve svých polosnech rozpráví s krkavci a míjí medvědy na zahradnické stezce.

Když přijede ke mně na chalupu, sedává hodiny na lavičce před domem a pozoruje stromy. „Já mám tak krásnej závěr života, že je to až moc.“

A po chvíli: „Ten smrk je nemocnej, má křivou anténu.“

„A co mám dělat?“ ptám se.

„Nic,“ odpoví Vráťa.

Příště už ani nejde dovnitř a rovnou si sedne na lavičku s plechovkou piva.

„Tohle místo je dobrý. Vždycky když tu sedím, tak předstírám, že nejsem vopilej, a ptáci, co bydlej v tom smrku, si pak nedávaj pozor.

Oni pak nečekaj, že mám vostrý voko, a ukážou, kde maj hnízdo.

Jo a ten smrk už je zdravej.“

„A co mám dělat?“

„Nic.“

Eva Turnová