Když ti naposledy přeju dobrou noc, netuším, že to je opravdu naposledy. Kdybych něco tušila, nejspíš bych do našeho rozloučení vložila víc energie. Namísto toho ti oznamuju, že si asi brzy půjdu lehnout k Ivanovi. Neprotestuješ. S pohledem upřeným na obrazovku počítače mě necháš odejít. A já tedy odcházím. Domnívám se, že se uvidíme ráno. Není tomu tak. Neuvidíme se už nikdy.

Jednoho rána najde Carolina svého manžela v posteli mrtvého. Najednou je úplně sama s malým synkem a musí začít žít nový život. Zároveň zpětně přemítá nad tím, jak žila dřív.

Doufejme v to nejlepší je fantastické zúčtování nejen se smrtí, ale i se životem; s láskou, rodičovstvím, moderními vztahy a jejich nemilosrdnými očekáváními. Čtenář provází Carolinu téměř deseti lety jejího života a pozoruje přitom její zamilování i smutek, její život, který se navzdory přísnému naplánování náhle rozhodne vydat zcela jiným směrem.