Své poslední dílo Odpověď na Jóba sepsal C. G. Jung roku 1952, devět let před svou smrtí. Tento významný text je psychologickým výkladem biblického příběhu o Bohem zkoušeném muži, který Jung považoval za „milník v dlouhém historickém vývoji božského dramatu“. Jung nemíní zkoumat text jako racionální teolog, ale pojímá jej jako dílo osobní, v němž ke slovu přichází vlastní emocionalita, subjektivní pocity čtenáře. Na podkladě Knihy Jób se tehdy již slavný analytický psycholog snažil vypořádat se základními náboženskými otázkami, hledal odpověď na problém lidského utrpení, zkoumal vývoj samotného Boha, přesněji naší představy o něm: Jahve je mu symbolem nevědomí, je dobrem i zlem, Bohem milováníhodným i strašlivým, neomezeným božstvím bez sebereflexe. Celý další proces stvoření, na němž se Jahve podílí se svou družkou Sofií – božskou Moudrostí, již potom vymění za Izrael –, a následného Vtělení je procesem transformace božství, resp. lidského vědomí. I když podle Junga jsou Bůh a nevědomí hraniční, dále nedefinovatelné pojmy, jejichž vztah nelze s úplností vyčerpat, zřejmé je přinejmenším to, že obraz Boha nelze oddělit od jednoho z obsahu nevědomí, totiž od archetypu bytostného Já (Selbst).