Vzhlédnout k nebi
Dvacetiletá Paisley chce jedinou věc – osvobodit se z vlivu svých rodičů, kteří ji po smrti její ses...
Vstříc tomu nejúžasnějšímu dobrodružství!
Stojíme společně u odbavovací přepážky, na kterou pokládám svůj pas, milá slečna se na nás podívá a ptá se: „Jen jedna letenka?“
„Ano, jen pro mě,“ zkouším se usmát taky.
„A jen jednosměrná?“
„Ano, jednosměrná,“ držím násilím koutky úst nahoře a telepaticky jí vysílám zprávu, že jestli mi položí další takovou otázku, má mě na svědomí.
Naposledy přelétne očima z Martina na mě, podá mi JEDNU JEDNOSMĚRNOU letenku a popřeje příjemný let. Moje bagáž už putuje útrobami letiště, ale že bychom bez ní měli lehčí krok, se říct nedá. Spíš naopak, usedáme v Costa Coffee (to ještě netušíme, že to bude jednou naše tradice) a v krku mám takový knedlík, že i kdyby bylo co říct, dost dobře to nejde. Martin je jako vždycky úžasně statečný, snaží se mě rozveselit a tvářit se, že se vůbec nic neděje, skoro mu to i věřím. Poslední obejmutí, políbení, utření slz. Dávej na sebe pozor. Miluju tě. Martinova záda mizící v prosklených dveřích. Pořádný nádech a ještě větší výdech. Jde se na to.
Dva roky prázdnin. Tak bych shrnula období, kdy jsem měla to štěstí nasadit červený klobouček a prolétat svět křížem krážem. Vytvořit si ty nejkrásnější vzpomínky a na vlastní kůži se přesvědčit, že láska i hory (a pouště) přenáší. Kdyby mi někdo před lety řekl, že tohle bude můj příběh, o kterém dokonce jednou napíšu knížku, vysmála bych se mu. Ale to, že teď čtete tyhle řádky, je důkaz, že se mi to jen nezdálo. Sny jsou tu asi opravdu od toho, aby se plnily.
Uživatelskou recenzi mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé
Přihlásit