V květnu 1921 byla založena KSČ. Stoleté výročí vybízí k tomu, abychom si položili otázky vztahující se k minulosti, současnosti, a i budoucnosti. Jaký význam budeme jednou přisuzovat komunistické straně v Čechách? Byla hnacím motorem dějin, nebo byly její úspěchy a neúspěchy závislé na externalitách, na světovém politickém vývoji?

Nakolik byli čeští komunisté závislí na Moskvě? Měli možnost zásadně rozhodovat o svých politikách?

Jak je vnímán vztah polistopadové KSČM k Rusku?

V dnešní době si svět, přesycený různorodými informacemi a pro mnohé nepřehledný, žádá jednoduchá řešení, která nabízejí populisté a totalitně řízené strany a hnutí, je tu šance i pro komunistickou stranu?

Máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu č. 198 z roku 1993, ale komunistickou stranu jsme nezakázali. Tento paradox již byl mnohokrát diskutován. Má smysl zakazovat politické strany ze zákona?

Je možno zjistit, jak velké procento původních zakladatelů strany z roku 1921 zůstalo KSČ věrné a nebylo ani stranou později smeteno, případně zlikvidováno? Jak si lze vysvětlit, že byli straníci v jednu chvíli odsouzeni k mnohaletým trestům a poté se znovu dostali na vrchol?

KSČ se vždy pevně hlásila k myšlenkám socialistů a k socialismu. Jak to ale bylo doopravdy? (V televizním seriálu České století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka prezident Edvard Beneš v roce 1948 říká: „Já jsem největší socialista, já!“ Jak tomu mají starší diváci, odchovaní povědomím o tom, že komunismus se rovná socialismus, rozumět?)

Jak se změnila historiografie komunismu za posledních třicet let?

Tyto a další otázky otevírají prostor pro zamyšlení i polemiku, mezi aurory, a to přímo na knižních stránkách. Jak píše autorka doslovu: „Dobře vedená interview také ruší oborová očekávání.

Etablované autory nechávají rozvést rodinnou legendu o babičce, cihlářské dělnici, která byla u zakládání strany v roce 1921, a dát tak prostor generacím členů a členek komunistické strany, jež už mezi námi nikdo nezastupuje. Naopak jiné rozhovory svádí k výkladům, které aspirují na systematičnost a objektivnost. Jejich osobní a rodinná zkušenost přitom činí zbytek textu dostatečně poutavým, jako když někdejšího filozofujícího disidenta na chvíli zavede do vzpomínek na několikaleté normalizační působení ve vedení propagačního oddělení podniku Tesla, v nichž se pokouší rozplést své vnímání vlivu komunistické strany i státní bezpečnosti na svou práci tam.“

O knize rozhovorů také více některé napoví citace autorů:

„Platilo v průběhu dějin mnohokrát, že lidé věřili v různé nesmyslné teorie… Tak proč by nemohli věřit, že můžeme vybudovat beztřídní společnost?“ Jan Rychlík

„Komunisté v té podobě, jako jsme je zažili v totalitním nástupu po roce 1948, se již nevrátí – to ale neznamená, že se nemůže vrátit nesvoboda a popření základních lidských práv. Pokud hledáme nějaké poučení z minulosti na příkladu komunistického období, pojmenovávejme projevy

nesvobody, stejně jako podstatu nefunkčnosti celého systému. Buďme ostražití obecně vůči nesvobodě, ne vůči konkrétnímu hnutí,“ Jaromír Štětina

„Největší problém, který já mám se současnou KSČM, je její stanovisko paleonacionalistické levice. To neznamená nic dobrého pro levici ani pro demokracii,“ Vítězslav Sommer

„Jsme zde svědky jisté historické absurdity – komunistický režim je ve svých základech pevně spojen s materialismem, ekonomickou a sociální základnou státních celků – aby byl jeho konec spjat právě s neschopností zajistit svým obyvatelům požadovaný standard v již cyklicky kolabující ekonomice. Bylo to zklamání pro mnohé marxistické snílky, jež považovali socialismus za nespornou další fázi dějin a prohra tohoto pokusu s kapitalismem byla i krizí idejí.“ Michal Stehlík

„Marxisticko-leninská teorie bez ohledu na to, že je jako celek fantasmagorie, je velice komplikovaná. Z dělnické třídy za první republiky to mohli pochopit ti, kteří měli aspoň měšťanku nebo nějaké vzdělání na podobné úrovni. V Rusku, kde před první světovou válkou umělo číst a psát jen třiadvacet procent obyvatelstva, z marxismu samozřejmě negramotný mužik nemohl pochopit nic,“ Jan Rychlík

„Já jsem předpokládal, že v období po sametové revoluci budou přijaty patřičné zákony – tedy ústava, volební zákony a zákony o politických stranách. Ty jasně definují politické hřiště a nepřipustí existenci stran

s totalitní ideologií,“ Daniel Kroupa

„Bezesporu mezi lety 1948–1989, kdy měla KSČ veškerou moc ve svých rukou, byla hnacím motorem všeho toho negativního. Ona byla schopná vysát vše pozitivní, nebo naopak motivovat všechno to špatné, co v lidech je, tzn. oportunismus, udávání, dokonce násilí, represi,

ovlivňování propagandou.“ Pavel Žáček

„Dnešní situace je především nesporný prostor pro ty, kdo budou přinášet líbivá, a hlavně rychlá řešení. Nemyslím si však, že můžeme opakovat situaci minulého století, kdy podobné uzmutí moci měli v rukou představitelé konkrétních velkých ideologiím,“ Michal Stehlík