"Měli bychom si neustále připomínat, že nacismus, stejně jako další diktátorské režimy, nespadl z nebe, že podhoubí pro ně vytváří mimo jiné strach a že statečnost, vzdělání a otevřená diskuse jsou jedním z předpokladů svobody a demokracie." . Příběh o dvanáctileté Věrce Kohnové, která chtěla jen žít se svými nejbližšími, hrát si s kamarády a učit se se svou sestřenkou a nejlepší kamarádkou Editou. Bohužel ale její život skončil ve druhé světové válce roku 1942 při masivním vyhlazování Židů. . Naprosto úžasná kniha, skvěle napsaná, chytne vás za srdce a pak vám to srdce rozdrtí na kousíčky, pokud nejste z kamene. Mám tyto knihy svým způsobem ráda, protože je potřeba si připomínat příběh každého jednoho člověka, který si tím vším prošel a vážit si toho, co máme dnes, na druhou stranu to ale samozřejmě vůbec není veselé čtení. Autoři si s tím poradili geniálně, čerpali z mnoha zdrojů a tam, kde nevěděli co a jak dopadlo, to vhodně domysleli. V knize najdeme mimo jiné i dobové fotografie, výstřižky z novin a na konci osudy Věrčiny rodiny i těch, kteří se Věrčina života nějak dotkli. Autoři odvedli opravdu skvělou práci a všech obětí do jednoho, je mi neskutečně líto. Měla by to být povinná četba. Rozhodně doporučuji.

Příběhů z dob holocaustu je tolik, tak proč o nich stále psát a číst je? Přece právě proto, že jich je tolik a minulost prosycená hrůzou přece jen není tak daleká. Většina jistě zná, tak jako já, příběh židovské dívky z Nizozemska Anne Frankové. Děvčátko nepřežilo 2. světovou válku a zbyl po ní jen deník, který si psala. Stejný osud potkal také Věru Kohnovou a další nevinné duše. Není to jednoduché, ale je nutné znát tyto příběhy, je to jediné co můžeme udělat – znát historii. Hned na začátku knihy nám představí Jana Poncarová skutečnost, díky které je příběh Věrky zase o něco jiný. Tím, že rodina Kohnů byla přátelsky spojena s příbuznou rodinou autorky, se stává kniha osobnější a odkrývá nejrůznější rodinné vazby. Dále je čtenáři nastíněn život Věrky a její sestřenice a nejlepší kamarádky Edy. Kapitoly nadepsány roky obsahují výrazné události Věrčina života a předávají bohaté informace o postupně se vyvíjející situaci ve světě, o politice a především o vnitřním světě normálního děvčete, které vnímá vše zase trochu jinak. Historické vsuvky jsou výborné pro zorientování se v celém období, a ještě lépe pak dokreslují fotografie. Autoři vás takto provedou obdobím před válkou, samotnou válkou a také nastíní osudy Věrčiných příbuzných a lidí, kteří mají s jejím příběhem nějakou vazbu. Můžete se tak také dočkat zpovědi objevitelky deníku. Nejpodstatnější je ale samotný deník, bez něhož by tento příběh nebyl odhalen, a kdy máte neopakovatelnou možnost číst o Věrčiných nejniternějších pocitech, o jejích prvních láskách a hlubokých snech, které nikdy nedostaly šanci se vyplnit. Citlivé podání a čtivá forma vám pak vynese čtenářský zážitek, který ještě dlouho setrvá v paměti. Osobně jsem se ze začátku déle sžívala se stylem psaní, který patří Janě Poncarové. O veškerý děj se starají popisy a nenaleznete jedinou přímou řeč. Jak ovšem ve výsledku hodnotím? Bylo to pro mě zcela nové seznámení a poznání, když jsem zjistila, že tento styl je mi mimořádně sympatický a baví mě.