• Nejsem věřící. Tedy ne věřící v pravém slova smyslu. A taky mám ráda církevní stavby. Jejich historii. Ten zvláštní pocit, který mě prostoupí, když se posadím do lavice. Vždycky mám pocit, že jsem úplně malinká a slíbila bych snad i nemožný :) • Autorka otvírá spoustu důležitých témat, hovoří o svém životě, cestě k profesi, kterou zastává a zároveň se snaží objasnit některé skutečnosti související s náboženstvím a vírou jako takovými. • Dřív jsem víru vnímala spíš jako účelný prostředek k setkávání - lidé přijdou do kostela, poslouchají, zazpívají si, pomodlí se za to, co potřebují a jdou domů. Teď jsem poznala, jak moc jsem se pletla. • Je to obrovský kus naší historie. Něco osobního, křehkého, a přesto velmi pevného. • Rozvíjí se, proměňuje, pomáhá, chrání, naslouchá, doprovází a je nám oporou v těžkých časech. • Bylo to poučné, zajímavé a velmi inspirativní. O to víc mě mrzí, že se poselství téhle knížky smrsklo na senzaci, vyvolanou osobní a velmi intimní informací, kterou o sobě autorka prozradila. • To jsem teda fakt nepochopila.

Na Deník farářky volně navazuje Zpověď farářky. Jak avizováno, oproti předešlé knize je tato o hodně intimnější s hlubším zaměřením (nejen) na víru. Jádrem knihy je rozhovor, který postupně vedla Martina Viktorie Kopecká s Tomášem Novotným v průběhu roku. Kniha je doplněna ilustracemi Moniky Pavlovičové a esenci Martiny umně zachycuje a dokumentuje oko fotoaparátu Lukáše Bíby. V osmi kapitolách se přirozeně protíná rozhovor plný otázek „na tělo“ v tom nejkřejčejším slova smyslu, a pasáže, kdy se Martina zamýšlí a rozepisuje na téma, které má potřebu rozvést. A tak se dotýká různých náboženství, různých druhů modliteb, duchovní práce s klienty, ženství, nalezení všeobecné lidské identity, vlastního směru, poslání, odpuštění a jak na to vše mít v sobě sílu. Stejně jako Deník je kniha plná otázek, kladení si odpovědí, nalézání cest, člověk má při čtení velmi hřejivý pocit, přestože se zároveň člověku ubírají myšlenky do vlastního nitra, což nebývá vždy cesta jednoduchá, rychlá, bezbolestná a samozřejmá. Kniha je čtivá, ovšem přestože ji nechcete odložit, stejně mám pocit, že přirozeně člověk po určitých pasážích, otázkách, odpovědích….. má potřebu knihu zavřít a zamyslet se, rekapitulovat, zpytovat, souznít, a až pak si dovolí pokračovat. Toto není „materiál“, který by se hltal množstevně. Tedy ono by to upřímně šlo, ovšem nemělo by to ten správný účinek a ani si nemyslím, že by to autorka takto zamýšlela. Slova jsou jako struny, které hrají nádhernou melodii, tak si ji užijte.