Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia. Do rukou se mi dostal třetí soubor příspěvků české bloggerky popisující zážitky z různých etap života. Kamila nic nepředstírá, píše tak, jak ji „zobák narost“, nedělá si servítky, úderných slov je tu „jak hnoja“. Ne že bych sama občas nepoužila ostré výrazy, ovšem vidět to takto pohromadě v písemné formě je jiné kafčo. S některými popsanými situacemi se čtenář (někdy spíše čtenářka) dokáže ztotožnit. V pár případech nastává výbuch smíchu. V hodně případech nevěřícně kroutíte hlavou, jak toto někdo mohl přežít a v některých si dokážete představit krutou realitu tak živě, že vám obličej začne sám bezděčně ožívat různými grimasami. V jednom příspěvku sama autorka píše, že zde až zas tak nepřeháněla (parafrázuji), takže mi při čtení neustále vyskakovala otázka, kolik z toho, co vkládá autorka do příběhů, je autentického, vymyšleného, přibarveného nebo naopak odpozorováno, odposlechnuto, vypůjčeného, chcete-li převzato, říkejte tomu, jak chcete. Osobně věřím na sílu slov, a to ať již při hovoru či psaném projevu. Při velmi častém označení sama sebe se autorka popisuje hodně negativně a já trávím již několik let tím, že si dávám velký pozor byť jen na to, jakým negativním myšlenkám či slovům dávám průchod. Toto byla zábavná zkušenost, kdy na jednu stranu obdivuji upřímnost, otevřenost a nadhled, s jakým zvěčňuje popsané historky. Knížka je doprovázená velmi sugestivními a zdařilými kresbami Ivety Matouškové, ty jsou však, spolu s názvy kapitol, tak výrazné, že jsem si knížku otevřela při cestování jednou, zbytek jsem raději nechala na soukromí. Osobně vidím formu psaní autorky jako určitou psychohygienu a k tomu jí držím pěsti a fandím.