O Janě Poncarové je všeobecně známo, že ve svých knihách představuje čtenářům silné ženské hrdinky. Vzpomeňte jen na její poslední počin, emotivní Deník Věrky Kohnové. Tehdy se mě příběh opravdu dotkl a nyní tomu tak bylo opět stejně. V hlavní roli se objevuje, tentokrát smyšlená, postava Hedviky. Během války působila v Londýně a v Africe a nyní se může vrátit zpět do Československa, kde ji čeká manžel. Ovšem léta od sebe je odcizila a Hedvice mezitím do života vstoupil jiný muž. Především si ale chce dát život do pořádku a to bude chtít nemálo změn. Hedvičina situace není jedinečná, mnoho lidí se ve druhé polovině čtyřicátých let ocitlo ve stejné situaci, ale pro čtenáře jaksi hodně vzdálená. Osobně jsem nebyla schopná k Hedvice „přilnout“, ale ani to mi nezkazilo zážitek ze čtení. Hedvičin příběh je protkán velkým množstvím politiky a tehdejšího společenského dění (přičemž ale dostatečně nahlédnete i do jejího soukromého života). Nebude to proto četba pro každého, chce to alespoň základní přehled v této oblasti naší historie, ale zrovna mě sedla téměř dokonale. Pravda, někdy už mi šla hlava kolem z velkého množství jmen, to byla ta nepatrná hluchá místa v textu. Jenže při čtení jsem měla dobrý pocit z toho, že se vlastně vzdělávám zábavným způsobem, že poznávám dobovou atmosféru, a toho si cením. Navíc autorka se opravdu hodně věnovala rešerším a v tom se odráží hodnota této knihy. Jednoduše mohu říct, že čas strávený nad knihou bych neměnila, z četby si odnáším myšlenku nedocenitelné ceny svobody a Janu Poncarovou můžu doporučit všem milovníkům hodnotných historických románů.

• ,, Myslím, že napřed musíš mít v srdci místo, aby se zrodily city, aby ses zamilovala.'' • Můj letošní osmdesátý příspěvek patří Nulté hodině od Jany Poncarové. Jde o příběh Hedviky, která se vrací do poválečného Československa. Sedm uplynulých let trávila v Londýně, a také ve vojenské službě v Africe, navzdory mínění mužů, že ženy nemají v armádě co pohledávat. • Čeká na ni manžel a taky rekonstrukce letního sídla po rodičích. Hedvika zjišťuje, jak moc ji válka změnila a jak moc několikaleté odloučení změnilo její vztah k manželovi. A ani politická situace nevypadá zrovna růžově... • Milovala jsem Hedvičinu osobnost a moc mě mrzelo, že neexistovala doopravdy. Atmosféra celého příběhu byla úžasná, dějiny na mě dýchaly z každé stránky. Nechala jsem se unášet a představovala si... • Večírky, bankety, dámy v krásných šatech, politické debaty, lásku co trvala, ale dál už trvat nemůže, nesmí. Naději, víru v budoucnost, zklamání i strach. Předsudky... • Poznala jsem Marciu Davenportovou, Ladislava Feierabenda, Josefa Zíku a další významné osobnosti. • A přesně tohle všechno na knihách Jany Poncarové miluju. Silné a zajímavé ženy, poutavě zpracovanou historii, vyprávění, která vás lapí s první stránkou a pustí až s otočením té poslední. • Doporučuji!