Jaký je život nejúspěšnějšího hendikepovaného sportovce Jiřího Ježka?

Cyklista Jiří Ježek (1974) je nejúspěšnější hendikepovaný sportovec paralympijské historie a také jeden z nejznámějších českých sportovců současnosti. Navzdory těžkému úrazu (v jedenácti letech přišel o nohu) se od svých dvaceti let věnuje cyklistice – o pět let později se poprvé dostal na vrchol a na začátku 21. století se stal profesionálním sportovcem. Už mnoho let získává nejcennější trofeje sportu hendikepovaných – zlaté medaile na paralympijských hrách, tituly mistra světa a Evropy. Často také startuje po boku nejslavnějších „zdravých“ profesionálů na významných závodech na celém světě. V roce 2013 se představil v rámci časovky jako oficiální předjezdec na Tour de France. Svůj start na Tour označil jako další sen, proměněný v nádhernou realitu.

Do přípravy nového vydání knížky zasáhla Jirkova nehoda na mistrovství světa v americkém Greenville v srpnu 2014. Při hromadném spurtu silničního závodu došlo k hromadnému pádu – nejhorší zranění utrpěl právě Jirka. Lékař a záchranáři byli naštěstí ihned na místě, a tak ho – s mnohačetnými zraněními – rychle stabilizovali a převezli do nemocnice...

V tomto vydání knihy tedy Jiří Ježek popisuje svoje úspěchy i nezdary, ale – vzhledem ke svému úrazu v Americe – se taky sám sebe ptá, co bude dál. Dokáže se znovu přiblížit někdejší formě? Neskončí tímto pádem jeho závodní kariéra? Už několikrát dokázal, že se umí s těžkostmi poprat. Znovu se „najít“ a začít znovu. Je rozený bojovník... Z fyziologického hlediska mohl před Greenville zvládnout nejen olympiádu v Rio de Janeiru, ale i v Tokiu v roce 2020. Ale nebude mít zranění následky, které ovlivní jeho výkonnost? Jiří Ježek si určitě najde jinou oblast, dá prostě vědět, že tady je.

„Když jsem druhý den ráno otevřel oči, uvědomil jsem si, co se stalo. Nešlo o sen – přejelo mě auto, jsem v nemocnici! Podíval jsem se pod peřinu a zjistil jsem, že nemám nohu. Kus mi jí prostě chybí. Pod kolenem mám jen asi patnáct centimetrů torza v obinadlech, ze kterého koukají hadičky… Moje lítání, skákání a čutání je pryč. Svět se zastavil.“

(Praha, 1985)

„Ze všech zlatých medailí je tahle tou nejzlatější. Vydřená, vyvzdorovaná, překvapivá. Navíc znamená zápis do dějin mého milovaného sportu. Na oficiální tiskové konferenci první otázka zněla: „Uvědomujete si, že tímhle vítězstvím jste se stal nejúspěšnějším cyklistou paralympijské historie?“ Co na to říct? Kde je hranice, kdy na sebe může být člověk opravdu pyšný? Neskromně přiznám, že ten večer jsem usínal s pocitem, že jsem tu hranici našel a překročil.“

(Londýn, 2012)