Střídají se kapitoly ze současnosti a z minulosti. Líbily se mi obě dvě linky. Kapitoly z minulosti mají jiný font písma. Hlavní postavou je JOHANA, která vychovává autistickou dceru NELU. Jednoho dne se začte do rozepsaného románu své kamarádky MARIKY a odhaluje příběh z 2. světové války. Johana se dočítá o svém dědečkovi ANTONÍNOVI, kterého osud zavede do Palestiny a bojů v severní Africe. Při jeho cestě ho doprovází kamarád VOJTĚCH. Vystupuje zde také mladá žena KVĚTA. Johana je žena středního věku (38 let), která vychová sama svou dceru. Ve svém životě udělala určitý přešlap, který se mi nelíbil, ale z druhé strany každý dělá chyby. Johana mi byla sympatická. Má kamarádku Mariku, se kterou ráda tráví čas a povídají si o ledasčem. Příběh je částečně založený na skutečných událostech. Linka Johany a Nely vychází z reality ať už z vlastní autorčiny zkušenosti nebo zkušeností jejich přátel při výchově dětí s autismem. Historická část knihy je také osobní, jelikož autorčin dědeček byl legionářem, který během 2. světové války působil v odboji a procestoval Francii, Anglii nebo Nizozemí. Autorka zpracovává téma autismu a to bylo pro mě hodně silné téma, když se zamyslím nad tím, jak náročná je péče o tyto děti. Autorka nás nezahltila tímto tématem do všech podrobností, jak sama uvedla, ale z četby je patrné, s čím vším se potýkají rodiče těchto dětí. Myslím si, že tato tematika je zpracovaná dobře a přehledně a působí autenticky. Z vyprávění kamaráda vím, že autismus u jeho syna zjistili až ve čtyřech letech a byla to pro něho obrovská rána, která zasáhla do jejich životů. Bylo to pro všechny velmi náročné období. Důležité je se nevzdávat a přijmout dítě se vší láskou, protože je jejich. Každý rodič si přeje, aby jeho dítě bylo zdravé a spokojené a mělo se v životě co nejlépe, ale někdy dochází v životě k různým nečekaným událostem a je na rodičích, aby se semkli jako rodina, drželi při sobě a pracovali a věnovali se svému autistickému dítěti a pozorovali drobné pokroky, které jejich dítě učinilo. Výchova musí být velmi náročná a obdivuji všechny rodiče, kteří vychovávají dítě s tímto syndromem a milují ho, jak nejvíce dovedou. Věděl jsem, že autorka v minulosti řekla, že kniha je pro ni obzvláště důležitá, protože má autistického syna a myslím si, že hodně svých poznatků přenesla do této knihy. Pociťoval jsem autentičnost popisovaných scén. Myslím si, že pokud se vám líbily předchozí autorčiny knihy, bude se vám líbit také kniha PŘÍBĚH S VŮNÍ LÍPY. Kniha se celkově četla dobře jako ostatně všechny autorčiny knihy. Knihu jsem přečetl na jeden zátah, protože je velmi čtivá. Líbí se mi také bonusový materiál, který se nachází v závěru knihy. Stačí si naskenovat čárový kód a do příslušného pole zadat svůj e-mail a následně dostaneme na e-mail Přístup k bonusovému materiálu. V něm nalezneme video, které se mi moc líbilo, a opětovně jsem se přesvědčil, že autorka má velké srdce, které se odráží v její osobnosti a z jejích knih se to přenáší na mě. Oceňuji také bonusovou kapitolu, kterou v knize nenalezneme. V e-mailu nalezneme také Seznam organizací, terapií, spolků a institucí. Je určitě skvělé, že autorka myslí na svoje fanoušky a vymýšlí obsah k bonusovému materiálu. Kniha je pěkně graficky zpracovaná. V závěru se nachází EPILOG, DOSLOV A PODĚKOVÁNÍ, BONUSOVÝ MATERIÁL a medailonek autorky. Kniha má pěknou obálku. Přeji knize hodně úspěchu a spokojených čtenářů a čtenářek. Budu se těšit na další autorčiny knihy.

V Příběhu lípy se seznamujeme s Johanou, která sama vychovává dcerku. Řeknete si, že to není nic neobvyklého, že takových matek je, ale Johanina dcerka Nela má PAS. Poruchu autistického spektra. Navštěvují spolu zařízení, kde jsou i další autistické děti a Johana se snaží naučit rozumět své dceři a dopřát jí co nejlepší život. To, že se okolí občas dívá skrz prsty na vztekající se Nelu, jí vnitřně velice ubližuje. Johana je unavená, protože to co zdravému dítěti trvá hodinu, dvě, tak s Nelčou je to na dlouhé lokte. Její kamarádka je bezdětná a má život plný aktivit a jednou z nich je psaní románu z období druhé světové války. A tím se nám rozvíjí druhá, historická linka, která nás zavede do Palestiny a severní Afriky kde bok po boku bojují Vojtěch a Antonín. Dva kamarádi, kteří společně odešli z vesnice, která pro ně byla vším. Vojta v ní navíc zanechal svoji přítelkyni Květu. Snaží se udržovat komunikaci alespoň formou dopisů, ale doba je zlá a lidé bojují o přežití. Nejen přímo na frontě. Tenhle příběh je pro mě nejsilnější a nejkrásnější, jaký kdy Miriam napsala. Všechny jsou skvělé, ale tenhle mě na konci rozbil. Od prvního písmenka si vás kniha získá svým nádherným příběhem nejen v lince současné, ale i té historické. Tentokrát nedokážu říct, která mě bavila víc. Autistické dítě bylo v příběhu vyobrazeno s obrovským citem, pokorou, ale také důrazem na to co a jak prožívá rodina, která má dítě s PAS. A víte proč? To si přečtěte v knize. Neprozradím. U historické linky jsem si nejdřív říkala, že se Miriam pouští na tenký led, protože ona je pro mě romantická duše a neuměla jsem si představit, jak uchopí hrůznosti války. A svedla to bravurně. Rešerše jí musely dát obrovskou práci a na příběhu je to znát. Faktické informace se prolínají s příběhem dvou kamarádů. Nebojte se, nebudete číst o brutalitách, ale autorka se zaměřila spíš na sílu přátelství v době, která byla těžká pro všechny, zvlášť pro vojáky. Příběh s vůní lípy je dojemným, ale i lidsky tragickým příběhem, který vás bude bavit od prvního do posledního písmenka. Měla jsem tip, jak příběh skončí, ale autorka musela tušit, že takto by příběh zakončili všichni, tak si pro nás připravila takový konec, který vás rozbije na milion kousíčků. Miluju Příběh s vůní lípy a navždy mi zůstane v paměti. Autorce děkuji za tak srdceryvný příběh, který mě rozbil v historické lince a naučil mnohé v té současné.