Co se stalo s místy, příběhy a lidmi, přes něž se kdysi přehnaly dějiny? Jihočeský novinář a spisovatel Jan Štifter se ve své nové povídkové sbírce Světlo z Pauliny vydává do minulosti, aby odhalil zapomenuté záblesky někdejších činů, jež ovlivňují i naši přítomnost.

Podmanivý povídkový cyklus autora představuje jako zdatného tvůrce kratších prozaických útvarů, které čtenářům zůstanou dlouho ležet v hlavě. Jan Štifter na sebe upozornil několika tituly již v minulých letech, největší ohlas získal jeho román Sběratel sněhu, za nějž obdržel Cenu čtenářů Česká kniha 2019.

Bydleli jsme v Paulině, malé vsi kousek od Buchers. Domky nahodile rozsypané vedle sebe, jako by je někdo hodil z nebe – a jak dopadly, tak zůstaly stát. Do Buchers jsme chodili do kostela, do školy, za nákupy, běhali jsme tam skoro každý den. Pokud mě paměť nešálí, a vím, že už se často mýlím, tak v sedmi domech bydleli nějací Hietlerové. Lidé se jich často ptali, jestli jsou příbuzní s vůdcem, ale oni nevěděli. V Buchers se hodně lidí zdravilo Heil Hietler, s důrazem na dlouhou samohlásku, a přáli tak zdraví a blaho zdejšímu hostinskému nebo řezníkovi. Pozdravila jsem tak tenkrát i vojáky, stoupající po schodem do Seidelova ateliéru, a jeden z nich mě pohladil po vlasech. – z povídky Světlo z Pauliny