Polský spisovatel a historik Wojciech Dutka se ve svém kritikou oceňovaném románu Černá a purpurová inspiroval neuvěřitelným, avšak skutečným příběhem lásky mezi slovenskou židovkou Milenou Zingerovou a brutálním nacistou z Osvětimi Franzem Weimertem. Ten je dívkou fascinován a zachrání ji před smrtí v plynové komoře – a tak se rodí jeden z nejneobvyklejších příběhů holokaustu.

Kniha se v Polsku záhy stala bestsellerem a mezi tituly z prostředí koncentračních táborů viditelně vyčnívá. Má totiž vše, co by kvalitní historický román měl mít: autenticky popsané prostředí, respekt k dobovým reáliím a živoucí postavy, které čtenáře vtáhnou do dramatického děje.

„Černá a purpurová nás nutí k hlubším úvahám o člověku a jeho morálce, klade otázky o lásce, její bezpodmínečnosti a ptá se, zda je možné, aby nenápadný cit v takovém pekle mohl obnovit ztracené lidství.“ – gloskultury.pl

Ukázka z knihy:

„Na velitelův rozkaz zpřísnilo všechna nařízení upravující kontakty vězňů s posádkou SS. Od té doby pozorně sledovali výše postavené vězně. Franz v tom viděl nebezpečí pro sebe i pro Milenu. Už nemohl být tak neopatrný jako tenkrát, když s ní byl o samotě a dal jí čokoládu. Někdo to přeci mohl vidět. Byla to zrada, za niž mohl zaplatit velice vysokou cenu. Přesto se nebál. Podvědomě začínal závidět Bastianovi, pro něhož už všechno skončilo.

V mužském táboře bylo za drobná provinění oběšeno osm vězňů. Byli věšeni v desetiminutových rozestupech. Stejný trest se velitelství tábora rozhodlo uložit „za liknavou práci“ dvěma ženám, dvojčatům, přistiženým při jedení „zorganizované“ brukve. Franz se poprav musel účastnit. Byl to rozkaz. Vězeňkyně měly být oběšeny po večerním apelu před zraky všech žen. Milena viděla, že Weimert ženám nasadil na hlavu pytle a svázal jim ruce za zády.“ – Wojciech Dutka