Dolní Vltavice, vesnice, která žila svým životem, dokud ji neumlčela voda. Skončila na dně Lipna. Dor to už kdysi věděl, nikdo mu nevěřil. A Ema? Ta se nyní snaží, aby se na vltavickou minulost nezapomnělo. Miluji knihy Jana Štiftera. To, jaká si vybírá témata. To, jak neskutečně skvěle píše. Těším se na každou jeho novou knihu, a i tentokrát jsem naprosto nadšená. Od prvních stránek si mě absolutně získal Dor. Chlapec, který je jiný. Chlapec, který ví. Soucítila jsem s ním. To, co prožíval se mě dotklo, to, co viděl, mě rozplakalo. Za to Emu ze současnosti možná nebudete mít rádi, ale ukazuje nám, jak to v životě mnohdy bohužel chodí. Některé vztahy (nejen) v rodině jsou bolavé, jsou nepochopitelné. Když však budeme poznávat její život, to, čím vším si prošla, věřím, že si k ní najdete cestu, stejně jako já. Moc jsem si užívala to, jak je kniha napsaná. Miluji autorův styl, jaký jazyk používá, jak skládá věty, jak tvoří příběh. Je až dechberoucí, jak se v příběhu vše propojuje, jak na povrch vyplouvají další pravdy a vše do sebe nakonec přesně zapadne. Líbily se mi i zmínky o jiných knihách. Autor je do příběhu skvěle zakomponoval. Knížka vyšla v mé oblíbené edici Tvář, která je vždy jistotou skvělého čtení. A nesmím zapomenout zmínit nádherné ilustrace, které knize dávají ještě další rozměr. Úžasná kniha, která si mě získala. Dokázala mě překvapit i rozplakat. Jsem z ní nadšená.