Krajina roztavených zvonů je druhou knihou, kterou jsem od Jana Štiftera přečetla. Předcházely jí Paví hody, které se mi svou ponurou atmosférou moc líbily, a proto jsem se pustila i do této. Je to takové moc hezky učesané povídkové čtení - jedna rodina, několik generací, dvě staletí. Neznámá epidemie, běžné společenské záležitosti, pátrání po rodinné minulosti, pocit vykořenění i vhled do budoucnosti. Vše propojené generačními vazbami. Asi je těžké hodnotit knihu v rozsahu "líbilo - nelíbilo'. Já osobně si na povídkách cením toho, že jsou syrové, pochmurné, poetické i melancholické. Nabízí vhled do způsobu života i myšlení různých lidí. Jsou doplněné ilustracemi, které hezky korespondují s vyprávěním, obálku nevyjímaje. Na druhou stranu se musím přiznat, že jsem si z knihy sama pro sebe nedokázala nic vzít. Možná mi dokonce nějaké souvislosti unikají. I tak vám ale knížku určitě doporučit můžu. Bude záležet jen na vás, jak s ní sami v sobě naložíte :)

Kniha dostala název podle jedné povídky, která vykresluje boj s cholerou v 19. století, novou a neznámou nemocí. Umírají mladí, staří, děti, nemoc si nevybírá. Nádherně napsaná povídka s vážným tématem ve kterém se objevuje mnoho lidskosti, odvahy, ale i strachu z neznámého. Mně se ale nejvíc líbila povídka Růže z papíru. Velice nápaditý příběh dvou lidí, kdy jsou zobrazeny dvě možnosti jejich životů, až nakonec zjistíte, že vše je ještě jinak. To se mi opravdu líbilo nejvíc, už jen pro to zpracování, kdy mi vše docvaklo a dala jsem si celou povídku do souvislostí. Autor píše fantasticky. Jeho slovní zásoba a styl vyprávění je prostě češtinářský skvost. Pro někoho to může být složitější čtení, ale já jeho styl miluju a užívám si ho.