V úvodu ke své knize, v originále nazvané podle jedné z Cohenových neslavnějších písní A Broken Hallelujah, Liel Leibovitz upozorňuje, že se ve skutečnosti nejedná o životopis, jako spíše o filosofické zamyšlení nad Cohenovým dílem. Základní etapy umělcova života jsou samozřejmě načrtnuty, jádrem knihy je však něco jiného. Autor pátrá po oné „nadčasovosti“ a hluboké pravdivosti, díky nimž má hudebník, spisovatel, filosof a básník L. Cohen nejširšímu publiku stále co říci, a snaží se zodpovědět některé otázky, například: Čím to, že je Leonard Cohen už téměř šedesát let uznávaný a obdivovaný? Čím to, že když vejde na pódium, nabitý sál ztichne a všichni čekají se zatajeným dechem? V konfrontaci s dobou se Leibovitz zabývá i dílem některých zpěváků a rockových skupin, které se v Cohenově „éře“ spolupodíleli na utváření měřítek, s nimiž se Cohen musel vyrovnávat a kterým ne vždy vyhovoval. Na rozdíl od nich se však Cohenovi podařilo udržet se na vrcholu: díky tomu, že zůstal věrný svému jedinečnému prorockému vnímání, vnímání, které je pro miliony lidí na celém světě hluboce pravdivé, a díky obrovskému charismatu, které dokázalo kdysi, v roce 1970, zkrotit zdivočelý statisícový dav na hudebním festivalu na ostrově Wight.