„Nikdy nepochopím, jak osiřelé mládě mohlo přežít věznění v té těsné kleci, tu ubohou výživu nebo infikované rány způsobené drátěnými pouty. Nějak v sobě našlo sílu vydržet ještě čtrnáct dní, než jsem se o něm dověděla. … Opatrně jsem vypáčila kryt ohrádky, neboť jsem nevěděla, jakou reakci mohu čekat. Bude mládě bázlivé, agresívní, anebo lhostejné? Byla jsem nadšená, když Koko rovnou z ohrádky vylezla, omámeně chodila mezi rostlinami a dotýkala se listů a stonků, jako by se chtěla přesvědčit, jsou-li opravdové. Pak zůstala stát, upřeně se na mě skoro minutu dívala, a nakonec mi velice váhavě vylezla na klín. Strašně se mi chtělo přivinout si ji, ale odolala jsem, abych nenarušila důvěru, kterou mohla poprvé vložit do člověka. Několik minut mi seděla Koko klidně na klíně, a pak odťapkala k dlouhé lavici pod okny, odkud byl výhled na nedaleké visocké stráně. S námahou se na lavici vydrápala a zadívala se na horu. Najednou začala vzlykat a po obličeji jí tekly skutečné slzy, což jsem u gorily nikdy předtím ani potom neviděla. Když se konečně setmělo, svinula se do hnízda z rostlin, které jsem jí udělala, a s tichým kňouráním usnula.“

Americá badatelka Dian Fosseyová (1932–1985) věnovala celé své srdce výzkumu a aktivní ochraně ohroženého druhu goril horských ve vysokohorské oblasti afrického deštného lesa. V roce 1967 založila výzkumné středisko Karisoke. Své poznatky z téměř patnáctiletého pozorování a bádání zveřejnila i v populárně vědné knize Gorily v mlze. Její inspirativní život i práci přerušila v roce 1985 násilná smrt.