Život jedné rodiny, jedné ženy, jejíž život je ovlivněn velkou ztrátou a dějinami naší země. I přes velké pády se vždy zvedla a s nadějí žila dál. Nádherná obálka, která si prostě říkala o přečtení. Navíc příběh, podle skutečných událostí, u kterého budete prožívat každou stránku společně s Jiřinou a její rodinou. Příběh, který osud poskládal tak, jak by to mnohdy ani fantazie spisovatelů nedokázala. Celý příběh je smutný, bolavý, místy až krutý, ale je obalen krásou toho, jak je napsaný. Autorčin styl je osobitý, originální, rozpoznatelný, a hlavně až poetický. Právě díky tomu je příběh tak krásný, i když se jedná o tak těžké lidské osudy. Čím dále jsem v knize byla, tím více si mě příběh získal. Notnou část knihy jsem probrečela a posledních pár stránek jsem se bála dočíst, neboť představa, jak by to celé mohlo skončit byla až nesnesitelně bolestná. Byl to skvěle napsaný příběh, který si rozhodně zaslouží vaši pozornost. A jestliže tohle byla autorčina románová prvotina, tak se rozhodně máme v budoucnu na co těšit.

Zpěv tichých dní má velice jemnou a přesto poutavou obálku, která rozhodně v knihkupectví zaujme. Skrývá v sobě příběh jedné rodiny. Prožijeme s ní třicet let. Ústřední postavou je Jiřina. Žena, která má spousty snů a plánů, ale žije v těžké době a je ráda, že ona a její rodina vůbec žije. Píše se rok 1937…Prožijeme válečné roky i těžká léta po válce, kdy lidé věřily v lepší zítřky, ale válkou byli unavení a vyčerpaní. Prožijeme s ní mnoho radosti, ale i starostí a bolesti. Na Jiřinu je toho naloženo až moc. Na jednu ženu určitě. Tolik se bojí o manžela, o děti, o další členy...někteří přežijí, jiní zemřou a Jiřinu to sráží víc a víc. Vstává a snaží se, chce být šťastná… Do rukou se vám dostane rodinná kronika. Tři desítky let pomyslných zápisků vyprávěné několika členy rodiny. Je to bolavý příběh. Jiřiny mi bylo místy opravdu líto, protože prožívala věci, které nikdo z nás zažít nechce. Přiznávám, že mi zpočátku dělalo problém se zorientovat v mnoha postavách, které se v příběhu objevily a ještě v polovině knihy jsem si nebyla úplně jistá kdo je kdo, když se tam daná postava objevila po x stranách. Konec jsem však dočítala se zatajeným dechem. Co musím vyzdvihnout, je autorčina neuvěřitelná slovní zásoba a styl vyprávění. Je pomalý, popisný, ale současně úderný a přímý. To jakým způsobem dokázala vyjádřit pocity jednotlivých postav, to se mi hodně líbilo a některé věty jsem si četla víckrát, jak krásně, i když třeba smutně, zněly. Škoda těch mnoha postav. Z mé strany to příběhu lehce ublížilo, ale po dočtení doslovu jsem pochopila, že to tak muselo být. Čtěte tedy pozorně, nechte do sebe příběh vpít a užijte si jeho čtení na maximum.