Věrka Kohnová byla dvanáctiletá dívka, která si během druhé světové války psala deník. Každodenní činnosti a zábava, kterou podnikala se svou sestřenicí a nejlepší kamarádkou Edou. Byla to běžná děvčata s běžnými starostmi a radostmi. Jenže byly z židovské rodiny....a tak se postupně dočítáme o tom, jak se zemí šířil strach a lidé věděli, že budou muset opustit své domovy a přesunout se do táborů, kde měli pracovat....jak vše dopadlo, víme a je to i po tolika letech jedna velká tragédie a neštěstí. Věrčina rodina se připravuje na přesun do Terezína a zažívá neskutečný stres, strach a obavy z budoucnosti. Nechápou, proč jsou lidé najednou tak krutí a zlí. Vždyť dosud žili spokojeně bok po boku a teď nesmí Židé nic. Do školy, do kina, do obchodů...nikam...netuší, co je v Terezíně čeká a kam budou jejich kroky směřovat dál. Věrka píše do deníčku své pocity a myšlenky. A protože si ho nesmí vzít sebou na cestu, schová si ho u Marie Kalivodové. Kohnovi se s Marií kamarádili a Věrka k ní měla důvěru, proto věděla, že u ní bude deníček v bezpečí. Slíbila, že si pro něj po válce přijde....Nikdy se pro něj nevrátila, protože ona i její sestra a rodiče zahynuli v polském ghettu Izbica... Autorka doplnila deník příběhem, který si musela zčásti domyslet, protože o Kohnových se toho bohužel moc nedochovalo, ale trvalo několik let, než pátráním v archivech sestavila příběh rodiny. Příběh, který se jí osobně dotýká, protože jak zjistila, tak Kohnovi se přátelili právě s Marií, která byla sestrou jejího dědečka. O to víc je na celém příběhu znát ten cit, s jakým je knížka napsaná. Navíc je proložena nejen ofocenými stránkami Věrčina deníku, ale i fotografiemi a osudy lidí, kteří měli k Věrce blízko. Oficiálními útržky z novin, kdy jsou vyhlašovány další zákazy, příkazy apod.