Kdysi dávno, jsem viděla film Želary. A zařekla se, že už se na něj nikdy nepodívám. Působil na mě tmavě a ponuře, některé scény ve mně vzbuzovaly dokonce odpor. Proč, to nedokážu vysvětlit. Možná je to tím, že jsem snílek. Věci ve svý hlavě si mnohdy dost idealizuju. Tak třeba – když se řekne malá česká vesnice. Vidím domečky zalitý ranním sluncem, lidi s upřímnou povahou a ochotou si pomáhat, krásnou přírodu všude okolo. Ale to všechno jsou jenom představy. Mnohdy to tak nebylo a ani být nemohlo. Chod dějin udělal své. Tenhle příběh měl pro mě hrozně dusivou a tíživou atmosféru. Právě proto se mi v souvislosti s ním hned vybavil film Želary. Měla jsem pocit, že je v tý knížce permanentně zataženo a hustě prší. Všude jsou obrovské kaluže, bláto, špína. Lidé žijí a zároveň tak nějak přežívají. Každý se snaží urvat si pro sebe aspoň kousíček něčeho lepšího. Jakkoli. Práce a zase práce. Tvrdá dřina. Vztahy a rodinné vazby. Pospolitost. Vlastenectví, odvaha i strach. Idyla skrytá syrovostí. Četla jsem pořád dál a hledala světlý, hřejivý moment. Nenašla jsem ho. Byl to velmi zvláštní a zároveň intenzivní čtenářský zážitek. Všechno se do mě tak nějak podivně propsalo. Paví hody mám neustále před sebou a asi je jen tak z hlavy nevymažu. A nejen je. Nicméně se nemusíte bát, příběh se čte velmi dobře. A pokud na něj budete mít dostatek času, proletíte jím, ani nebudete vědět jak. Za sebe můžu rozhodně doporučit!

Kronika jedné rodiny, jedné vesnice. Dostáváme se do východních Čech, do vesnice Horní Jelení a sledujeme zdejší obyvatele, jejich tajemství, démony i to, jak se oddávají pavím hodům. Příběh nás zavede i do Trutnova a Trenčína a budeme netrpělivě čekat na vyvrcholení jednotlivých částí příběhu. Miluji knihy z edice Tvář od Vyšehradu, i knihy Jana Štiftera. Když je navíc situována do východních Čech, poblíž mého bydliště, tak je jasné, že si mě kniha Paví hody získá. A je to tak, čtení jsem si neskutečně užila. Od prvních stránek mě příběh zaujal. Ač je začátek tajemný, nevíme, kdo jsou hlavní postavy, ani proč jsou tam, kde se právě nacházejí. Ale právě proto, jsem potřebovala zjistit a odhalit více, jsem se okamžitě ponořila do příběhu. Střídají se tu různí vypravěči, na různých místech, v různou dobu, ale vše je jasné a přehledné. Při čtení se ve mně střídaly pocity radosti i smutku. Chvíli jsem se usmívala, chvíli se mi chtělo brečet. Kolikrát autor dokázal šokovat a v poklidném příběhu bylo najednou tolik smutku. Tajemství nám odkrývá postupně. Při čtení jsem byla napnutá a autor vždy ve správnou chvíli odhalil zase další kousek, další střípek skládačky. Moc mě bavily barvitě popsaná místa (a to doslova). Vše mi vyskakovalo před očima, vše jsem viděla a prožila a rozhodně mě to nenechalo chladnou, nejedna slzička ukápla. Konec byl pro mě nečekaný, avšak nebyl překvapivý. To, jak autor píše, jak skládá věty, jaká používá přirovnání, to je taková nádhera. V jeho knížkách si užívám každé napsané písmenko, vždy mě to pohladí po duši. Miluji jeho styl. Název knížky a obal ve mně vyvolal určité představy, ale po dočtení se na celou knížku budu koukat jinak. Nádhera.