Radkina Honzáka jsem potkala prostřednictví už několika knih o psychickém zdraví. Tehdy to bylo setkání, které jsem pokaždé chtěla zopakovat, a tak jsem se nechala nalákat anotací této knihy. To, že bude řeč o partnerském soužití, rozdílech ve smýšlení mužů a žen a řeč bude i o otázce rovnosti, mě nadchlo. Kniha je vedená formou rozhovoru, což mi vyhovovalo, jelikož Klára Manduasová kladla přesně takové otázky, které mě v tu chvíli napadaly. Tentokrát mi ale vůbec nesedlo vyjadřování pana Honzáka. V jeho starších knihách měl text větší řád a osnovu, tady se skákalo od jednoho k druhému, myšlenky byly mnohdy nedotažené a čtenář pak neví o čem je zrovna řeč, nebo co si vůbec z určité kapitoly má odnést. Častokrát došlo také k tomu, že se naprosto odklonili od tématu a předmětem rozhovoru bylo náhle něco jiného. Čekala jsem, že po dočtení budu z toho všeho alespoň o trochu moudřejší, ale byla jsem spíše zmatenější. Zde mi navíc neladily odborné výrazy spojené s obecnou češtinou a i ostřejšími slůvky, v jiných knihách to bylo více upravené. Zábavné bylo aspoň čtení o příkladech a zkušenostech z praxe, to se člověk mnohdy i zasmál. Vůbec tímto nechci dílo Radkina Honzáka zkritizovat a s čistým srdcem vám můžu doporučit jeho knihy Vyhořet může každý, nebo Deprese není depka, které vyšly u nakladatelství Vyšehrad, ale tuto bohužel ne. 2,5/5*