Od Jany Poncarové jsem doteď nic nečetla. Ale nějak jsem věděla, že si budeme rozumět. Neodolala jsem její novince Herečka: Múza první republiky. A byla jsem okouzlena! O herečce Jarmile Horákové jsem nevěděla vůbec nic, proto jsem se o to raději nechávala unášet tím krásně smutným vyprávěním o výjimečné divě 20. let. Moc se mi líbily niterné myšlenky hlavní hrdinky, které nechávala zaznít ve svém deníku. Poodhalila nám tak trošku zákony herecké profese, vlastní pocity, radosti i smutky. Pro mladičkou Jarmilu Horákovou bylo jeviště životním posláním i zkázou. Poznáváme Jarmilku jako malou holčičku, pro kterou je “hraní si na divadlo” vším. Postupně se její sen stává reálným a bylo pro mě potěšením sledovat, jak si mladá dívka neochvějně šla za svým snem a nenechala si jej nikým vzít. Ani tehdejší nelehkou dobou. Jarmilin příběh se i díky jejímu dochovanému deníku dostává po dvaceti letech spisovatelce Olze Barényi a je pro ni inspirací k napsání divadelní hry na oslavu Jarmilina životního elánu i svobody. Knihu doporučuji nejen milovníkům silných životních příběhů, ale také těm, kteří se rádi při čtení zatoulají do bujarého divadelního světa 20. let.

• Mám pocit, že se listopad nese ve znamení mnoha „poprvé“. Poprvé jsem si na hlavu musela narazit čepici, nohy mi podrazilo náledí, přečetla jsem knížku za jeden jediný den a seznámila se s tvorbou Jany Poncarové. Ano, mluvit dnes budu o její knížce Herečka. • Jarmila Horáková byla mladá, nadějná a velmi talentovaná dívka, která se zamilovala do hraní i divadla samotného. Herečkou toužila být již v raném dětství a pomalými krůčky směřovala ke splnění svého snu. Během 20.let se společně s dalšími, dnes známými umělci, stala jednou z velmi výrazných tváří tehdejší avantgardy. • Kdybych si knihu Herečka nepřečetla, vybavila bych si skupinu Devětsil jen jako pojem z hodin literatury a Jarmilu Horákovou neznala vůbec. Páni! Tenhle příběh měl ale atmosféru! Děj se mi odvíjel živě před očima – mohla jsem stát na prknech divadla, cítit specifickou vůni líčidel, vplout do kavárny a naslouchat vášnivým uměleckým debatám. Postava Jarinky mi nesmírně přirostla k srdci. Viděla jsem v ní kus sebe. Věčně usměvavou a dobře naladěnou, se sklony k melancholii a občasné touze uzavřít se sama do sebe. • Doteď ale nedokážu zaujmout konkrétní postoj vůči postavě Olgy. Která tvoří druhou linku autorčina vyprávění. Mám s ní soucítit? Nesnášet ji? Hrozně nerada totiž vynáším soudy. Zvlášť o literárních postavách, které skutečně existovaly. A tak si nechávám tuhle cestu otevřenou. • Herečka se mi moc líbila. Četla se skvěle, ačkoli měl příběh občas dost ponurou atmosféru, právě v souvislosti s Olgou. První setkání tedy dopadlo na výbornou. Hodnotím 5*/5* a doporučuji.