Přiznám se, že JN nemám zas tak moc načteného. První seznámení bylo skrze filmovou verzi Sněhuláka a oproti recenzím se mi osobně filmové zpracování líbilo už jen proto, že tam jednu roli ztvárnil Jakob Oftebro, se kterým jsem měla tu čest v Čechách pracovat už na pěti projektech. Ale zpět k JN. Jako první se ke mně dostala minulý rok kniha Zatmění, což byl v řadě už 13. případ Harryho Holea. A HH nemůžeme nemilovat. Bez jakýchkoliv obav jsem se začetla do Království, což je kniha z roku 2020. Ovšem zde se jedná o zcela jinak postavený příběh. Sledujeme osudy dvou bratrů – Roye a Carla Opgardových, a to pohledem staršího z nich – Roye. Příběh se převážně odehrává na malé zapadlé vsi Os v norských horách. Během sedmi částí, na které je kniha rozdělena, nahlédneme do křehkých vztahů a drastických osudů, boji o přežití, neodvratných zvratů, propletených a komplikovaných vztahů, kde nechybí pudové chování a boj o moc. Centrálními postavami jsou dva bratři, kteří jsou po smrti rodičů nuceni spoléhat jeden na druhého. Roy, který je úspěšný provozovatel místní benzinové pumpy, a jeho bratr Carl, který odjel do Ameriky a po letech vrací s jasným plánem. Ovšem to by nesměl být Carl, aby opět nepotřeboval s něčím pomoci. Bude se situace opakovat, nebo se Roy vydá jinou cestou vstříc svému osudu, ať už to znamená, že daná cesta může být jakkoliv krátká? Hned od prvních stránek, kde autor konfrontuje čtenáře s neskutečně emotivní scénou, je příběh syrový, jako už jsme ostatně u severských kriminálních a detektivních příběhů zvyklí. JN mistrně rozehrává scény tak naturalisticky, přitom velmi plynule přechází do situací z minulosti, ke kterým se současný příběh váže a čtenář jen nestačí lapat po dechu a pomaličku se mu skládají naservírované události a zkušenosti jako puzzle a postupně tak hlavní postavy dostávají konkrétnější obrysy a příběh tak komplexnější a hutnější náboj. Nutno podotknout, že skrze anotaci jsem (moje hloupost) očekávala na první dobrou zcela odlišný směr příběhu. Proto asi způsob, jakým se autor nebojí jít na dřeň, bravurní naservírování osudů jedné rodiny, spoluobyvatel malé vesničky a toho, jak si každý to své místečko na zemi buduje po svém, fungovalo jako pomyslná, a velmi dobře mířená, rána na solar plexus. Well played, Mr. Nesbø! Well played!