Druhý díl atmosférické detektivní série jsem si prostě nemohla nechat ujít. Nejen kvůli tomu, že první díl byl perfektní, ale také jsem si oblíbila hlavní protagonisty a těšila jsem se na jejich další příběhy. V přímořské vesničce Hovenäset, kam se August docela nedávno přestěhoval, se zase něco událo. Tentokrát hoří chata místního starousedlíka Axela. Jenže ta naneštěstí sousedí s Augustovou chatkou, která bohužel vyhořela také. Byla to nehoda nebo nešťastná náhoda? Na to se snaží přijít inspektorka Maria, se kterou August nedávno začal randit a jsou spolu šťastní. Jen jsou zatím stále hodně opatrní, protože Mariin manžel sedí ve vězení a ještě nesvolil k rozvodu. Ale i přesto, že je za mřížemi, dokáže pěkně potrápit Mariiny nervy, a nejen její! Při vyšetřování je Axel, majitel vyhořelého domku, nalezen mrtev ve svém domě, avšak jeho úmrtí je značně podezřelé. Byla i tohle nehoda, nebo za tím vším stojí něco jiného? Opět skvělá detektivka ze severského prostředí, moje asi nejoblíbenější téma. Sympatické postavy, skvělá zápletka a napínavý děj. Mohu jen a jen doporučit!

Druhý díl úspěšné autorky severské kriminální literatury opět skvěle rozehrává příběh Augusta Strindberga půl roku po jeho přestěhování ze Stockholmu do Hovenäsetu. Zdá se, že místní si již na něj zvykly, jeho obchod se rozjíždí slibně, koupil si nový byt, převzal organizační aktivity čtenářského kroužku, a když už to vypadalo, že si všichni oddychnou od události, co vesničku zasáhla při jeho příjezdu, musí řešit oheň v chatkové oblasti, jehož součástí byla i jeho pronajatá chatka. Ta bohužel lehla popelem kvůli ohni, který sežehl vedlejší dům. A zároveň Marie musí řešit smrt místního starousedlíka Axela. Marii zase pronásleduje temný mrak nedávné minulosti. Všichni chtějí přijít na kloub případu, ovšem ne všichni říkají pravdu, či celou pravdu, alibi se nakonec nezdají tak neprůstřelná, jako napoprvé, ovšem policie tuší, že jim unikají souvislosti a zúčastněné osoby dělají vše proto, aby to tak zůstalo. Oproti minulému dílu nás čtenáře zde autorka nechává nahlédnout v několika kapitolách skrze korespondenci historicky do minulosti a do hlavy konkrétním osobám, což tvoří další střípky do skládačky. Ještě bych zmínila ke stylu autorky: u obou knih, i když jsou obsažné, nejsou kapitoly očíslované. Knihy sestávají z několika kapitol, které jsou rozvrženy na základě data a v rámci těchto „kapitol“ jsou jednotlivé podkapitoly celkově kratší, střídají se z pohledu jednotlivých aktérů ovšem za zachování er-formy a na začátku jsou odděleny jen tím, že začátek „kapitoly“ je posazen níže na stránce. Vůbec to nerušilo, a každopádně mě to vizuálně zaujalo. Kniha se četla jedním dechem. Je ještě hutnější, než první díl. Lze číst samostatně, čtenář bude uveden do souvislostí, případně mu absence příběhu minulého nebude vadit k pochopení aktuálně řešeného případu. Jen párkrát, a to opravdu jen párkrát jsem měla lehký dojem, že informace jsou zopakovány v rámci této knihy dvakrát, ovšem bylo to opravdu v minimální míře a na dojmu to nic nezkazí. Čtenář je napnutý od začátku až do konce. Jsem ráda, že styl autorky je spíše než na popis drastických a krvavých scén zaměřen na psychologii, rozložení příběhu, sestavování příběhových linek tak, aby vše na konci dávalo smysl a divák po celou dobu měl několik variant, co mu paralelně běží v hlavě, co se mohlo stát, kdo v příběhu může být ten, po kom policie pátrá. A tentokrát na konci nechyběl strach/boj o život a boj s časem. Oproti prvnímu dílu Bouře, kde jsem chápala výběr názvu knihy, v případě Ledoborce marně přemýšlím, proč autorka zvolila právě tento (což se mi doposud u žádné knihy ještě nikdy nestalo). Bohužel při osobním setkání na křtu jsem ještě neměla knihy načteny, jinak bych se byla bývala autorky zeptala, a tak to zůstává na mé (a čtenářově) představivosti.